David Janeczek se loučí s funkcí trenéra a popisuje svojí zkušenost

Díky za zkušenost, Trojo!

Když jsem během podzimní části sezóny 2024/2025 přebíral áčko Troje jako hrající trenér, vůbec jsem netušil, do čeho vlastně jdu. Klub na mě ukázal hlavně vzhledem k nedostatku vhodných adeptů a také proto, že mě už delší dobu trápí chronické zranění, kvůli kterému jsem vynechal v minulosti spousty zápasů. Na druhou stranu to možná právě kvůli těmhle problémům dávalo smysl, že Troji pomůžu v těžké chvíli.

Začátek během podzimu byl z pohledu výsledků fakt parádní. Naskočili jsme na vítěznou vlnu a do jara šli s pohodlným náskokem na sestupové příčky. Měli jsme chuť, motivaci a hodně to šlapalo i v kabině. Navíc jsme si v pohárovém zápase ověřili, že můžeme hrát vyrovnaně i proti přeborovému týmu z Kbel, které jsme hodně potrápili.

V zimě jsem naordinoval klukům běžeckou soutěž, abychom byli na jaro co nejlépe připraveni a zpětně oceňuji, co někteří kluci zvládli naběhat, a hlavně v jakém tempu! Zároveň jsem si uvědomoval, že všichni buď pracujeme nebo studujeme a zároveň ještě v Troji platíme příspěvky, takže je mi jasné, že ne vždy je kvůli povinnostem možné trénovat naplno.

Zároveň jsem ale byl v zimě nadšený z tréninkové docházky, kdy jsme už na umělce pracovali s míčem na technických nedostatcích a kondici. Jenže jak už to tak bývá, jarní část přinesla klasickou realitu amatérského fotbalu. Účast na trénincích začala klesat, skládání sestavy bylo občas náročné a vzhledem k dalším zraněním v týmu jsem nakonec odehrál mnohem víc minut, než jsem si na začátku trenérské štace plánoval.

I tak to ale byla obrovská zkušenost. Zase jsem o trochu víc pochopil, jak moc důležitá je chemie v týmu. Že nestačí jenom taktika a výkon, ale že je to hlavně o lidech. Nebylo mi vždycky příjemné posadit někoho na lavičku – a už vůbec ne přemlouvat někoho jiného, aby dorazil na zápas, když nás bylo málo. Ale i tohle k amatérskému fotbalu patří.

Během jara jsem zároveň změnil práci, a když vám denně zmizí dvě hodiny jen kvůli dojíždění, člověk začíná přemýšlet jinak. Zároveň čím dál víc ve mně rostl pocit, že by trenér prostě neměl zároveň hrát – zvlášť ne v momentě, kdy kolem sebe v týmu má starší kluky. Snažil jsem se týmu dát, co jsem mohl, ale být zároveň trenérem a hráčem není nic jednoduchého.

Přes všechny trable jsem ale strašně rád, že jsme sezonu dotáhli se ctí. 43 bodů, 7. místo – na tým, který často řešil sestavy do poslední chvíle, to vůbec není málo. A navíc jsme zažili i momenty, na který jen tak nezapomenu – třeba šílený obrat proti Vyšehradu B, kdy jsme 10 minut před koncem prohrávali o dvě branky a nakonec gólem v poslední minutě vyhráli. Nebo domácí výhra proti Dukle C, která přijela s ligovým dorostem a několika borci z třetiligového béčka.

Chtěl bych poděkovat všem, kteří tenhle podzim a jaro odehráli se mnou – ať už na hřišti, na tréninku, na lavičce nebo jen tím, že jste drželi palce. Vím, že to se mnou někdy nebylo jednoduché. Ale vážím si vaší práce, nasazení, a hlavně přístupu. Každý do toho dal, co mohl.

Díky vedení, že mi dalo důvěru, díky klukům, že jsme to spolu zvládli, a díky Trojo, že jsem si tuhle zkušenost mohl zažít. Něco mi to vzalo, ale mnohem víc dalo.

A teď už se těším znovu na roli pouze hráče, který si ale zároveň mnohem více uvědomuje, jak moc je trenér důležitý.

Mějte se a SOKOL!